Toto je fanfiction, která se pravděpodobně vyvine v příběh lásky dvou mužů (tedy příběh homosexuálního vztahu). Pokud takové příběhy nemáte rádi, nečtěte tento!

Dlouhá cesta (2/3)

13. ledna 2011 v 22:06 | GrayLady |  Dlouhá cesta (první část série)
DLOUHÁ CESTA - část druhá

O nějaký čas a jeden zničený plášť později, měl Harry celkem vhodná provizorní nosítka, která mohl táhnout za sebou. Po troše boje do nich Snapea naložil a vydal se na cestu. Nosítka se táhla poměrně dobře, horší bylo, že za sebou zanechávala velmi znatelnou stoupou, která se nedala skrýt jinak než kouzlem. A Harry věděl, že použít kouzlo by bylo mnohem horší než nechat stopu tam, kde je.

Po několika dalších hodinách cesty se Harry cítil trochu zoufalý. Les vůbec nekončil. A on už začínal být opravdu unavený, navíc měl hlad a ohromnou žízeň. Začalo se stmívat a jemu bylo jasné, že potulovat se sám v neznámém lese by bylo bláznovství. Musel jim najít nějaký úkryt.
A to bylo poprvé toho dne, kdy Harrymu přálo štěstí. Za nedlouhou dobu narazil na nějaký skalní komplex, kde bylo mnoho různých jeskyní. Po krátkém rozhodování jim vybral jednu z těch větších a odtáhl Snapea do ní. Nechal ho tam a vydal se, alespoň trochu zahladit stopu po táhnutých nosítkách. Kdyby smrtijedi opravdu šli podle těch stop, nemusí je to dovést až přímo k nim. Udupal a uhladil stopy pár desítek metrů zpátky a pak se rozhodl prozkoumat nejbližší okolí. Dobře udělal. Nedaleko od jeskyní našel malý potůček s čirou vodou, která ihned pomohla zahnat jeho žízeň. Bohužel neměl nic, do čeho by ji nabral, a tak se vrátil zpět s prázdnou.
Na kamenné podlaze vedle bezvědomého Snapea se celá ta cesta zdála ještě děsivější a hlad větší. A teprve až neodbytnost hladu mu připomněla, že by stále měl mít v kapse svůj kufr, ve kterém se jistě najde mnoho čokolády a dokonce nějaké lektvary. Okamžitě kufr vyndal a zvětšil, na chvíli ignorující, že by neměl používat kouzla. Ze všeho nejdříve si naplnil pusu čokoládou a slastně si vychutnával rychlý přísun energie. Pak začal prohledávat dno kufru, kam dával jakékoliv lektvary. Doufal, že bezbolestný lektvar, přivede Snapea k vědomí.
--------------
Donutit bezvědomého člověka vypít lektvar bylo mnohem těžší, než si Harry myslel, ale přesto se mu to, po několika napjatých momentech, podařilo. Pak zbývalo jen čekat. Ale ani po několika minutách se nic nezměnilo, jen Snape možná trochu utáhnul své držení na levé ruce. Harry si povzdechnul a tentokrát z kufru vytáhnul starou mastičkou, kterou dříve používal, když ho bolívala jizva. S využitím veškeré své síly odtáhnul Snapeovu levou ruku od jeho hrudi a vyhrnul mu rukáv. Široká oblast kolem Znamení zla byla nateklá a zčervenalá a samotný symbol byl téměř celý pokryt puchýřky, z nichž některé byly prasknuté a hnisaly. Harry si to zranění nějakou dobu prohlížel, potom nabral mast a nanesl silnou vrstvu na celou zarudnutou oblast. V okamžiku, kdy přejížděl rukou přes Znamení zla, ucítil výrazný magický tlak. Nejdříve se lekl a ucuknul, avšak za chvíli ruku vrátil a celou svou vůli zatlačil. Tlak mu připomněl lekce nitroobrany a toto byl jediný způsob obrany, který znal. Chvíli se nic nedělo a Harry už se chtěl stáhnout, když jakoby něco puklo a tlak zmizel.
V ten samý okamžik se Snape prudce posadil a zamířil na Harryho svůj prut.
"Hej, jen klid!" vyjekl Harry a odskočil od Snapea dál. Ten si ho ještě chvíli prohlížel, pak sklonil prut a unaveně zavřel oči.
"Co se stalo, Pottere?" zeptal se, aniž by otevřel oči.
"Ehm," přemýšlel Harry, kde začít, "Co si pamatujete naposled?"
"To, že jsme se, díky vám, museli vydat na útěk lesem."
Harry se rozhodnul chovat dospěle a ignorovat bezdůvodné svalování viny ve prospěch bližšího vysvětlení.
"Jo, no, totiž, takže jsme pokračovali v tom útěku a vy jste najednou začal klopýtat, a pak jste se zhroutil." Snape jen přikývl, a tak Harry pokračoval: "Museli jsme jít dál, tak jsem vás chvíli nesl, ale to moc dobře nepracovalo, takže jsem vyrobil jakýsi nosítka a táhnul vás na nich." V tom Snape konečně otevřel oči a rozhlédnul se kolem sebe.
"Sedíte na nich," zamumlal Harry. Mistr lektvarů se otočil za sebe a prohlédnul si mladíkovo dílo. V jeho výrazu obličeje se na chvíli mihlo něco jako uznání.
"Pokračujte," vybídnul pak Harryho.
"No a tak jsme skončili tady," dokončil Harry nejistě.
"Ano, to mi došlo, pane Pottere. Chci vědět, proč jsem se probral."
"Jo, to. No, tak to úplně nevím, pane."
"Jak nevíte?" zeptal se chladně Snape a upřeně si Harryho prohlížel.
"Nejdříve jsem vám dal lektvar proti bolesti, pak jsem vám namazal ruku mastí, a pak…" V jeho slovech se Snape podíval na svoji odkrytou rukou a rychle opět stáhnul rukáv.
"A pak, pane Pottere?" pobízel, protože mladík nepokračoval.
"Já nevím, co to bylo. Totiž cítil jsem takový podivný tlak, když jsem se dotýkal toho znamení…"
"A?"
"A tak jsem tak nějak zatlačil zpět," dokončil rychle Harry.
"Zatlačil zpět," zopakoval suše Snape. Mladík jen tiše pokyvoval.
V jeskyni se rozprostřelo nepříjemné ticho a Harry nevěděl, kam s očima.
"Chcete čokoládu?" zeptal se nakonec. Snape se na něj místo odpovědi jen díval, jako kdyby byl nějaký zajímavý druh přísady.
"Nic lepšího k jídlu nemám," vysvětloval tedy rychle. Snape se na něj ještě chvíli díval, a pak odpověděl:
"Ano, pane Pottere, dám si nějakou čokoládu."
Harry se na něj nesměle usmál a podal mu jeden balíček.
"Děkuji vám," přišla tichá odpověď. Ticho se stalo méně nepříjemné a o pár momentů později už Harry spokojeně spal zabalený ve svém plášti.
------------------------
Sotva Harry ráno otevřel oči, uvítal ho velice nepříjemný hlas:
"Pane Pottere, můžete mi říct, jaký jste měl důvod pro rozepnutí mé košile?"
Mladík jen naříkal a schoval svou červenající se tvář hlouběji do pláště.
"Vám taky dobré ráno," zamumlal místo odpovědi. Snape jen pokračoval v házení zlostných pohledů jeho směrem.
A tak začal druhý den jejich společného putování. Jakmile vstali a zabalili se, naplnili flaštičky od lektvarů vodou z potoka a vydali se dál.
"Přidejte, Pottere, nebo budeme v tomhle lese trčet až do Vánoc!" volal každou chvíli Snape.
"Vám se to mluví," mumlal si Harry, "Vy jste se celou cestu včera vezl."
Snape jeho slova buď neslyšel, nebo dělal, že neslyší. Přesto byl Harry s každou Snapeovou pobídkou zlostnější. Když se podle slunce zdálo, že je kolem poledne, musel se Harry celou silou ovládat, aby po Snapeovi nemrštil některým z kamenů, které se všude válely.
"To si říkáte sportovec, Pottere? I Longbotomova babička by byla rychlejší!"
Harryho trpělivost nakonec přetekla. Myslel si, že pár urážek zvládne, ale nechat se zbytečně urážet celé dopoledne, to bylo nad jeho síly.
"Držte už hubu!" zařval na záda před sebou, "Už vás mám plný zuby! Nemůžete se chvíli chovat jako rozumný dospělý člověk?" Snape během jeho výkřiků ani nezpomalil, prostě šel dál, jakoby se nic nedělo.
"Víte, co?" pokračoval Harry, "Kašlu na vás! Jděte si, kam chcete, a já si půjdu, kam chci já!" A s těmi slovy odbočil doprava a rychle se vzdaloval od směru, kterým šel Snape. Nějakou dobu bylo ticho rušené jen jeho vlastním našlapováním a Harry si opravdu nebyl jistý, jestli chce, aby mu muž v jeho nepromyšleném odchodu zabránil, nebo aby ho nechal jít.
"Pottere," ozvalo se nakonec nedaleko za ním, Snape ho musel následovat. Harry se po uslyšení svého jména zastavil, přece jen si nechtěl hrát s mužem na honěnou, ale neotočil se.
"Pottere," zopakoval muž, "je možné, že jsem se choval poněkud nedospěle."
Harry se prudce otočil a s rozevřenýma očima hleděl na svého profesora. Tohle znělo skoro jako omluva!
"Ale teď přestaňte hloupě zírat a laskavě pokračujte v cestě," přerušil moment jeho ohromení Snape. A tak se Harry vzpamatoval a vydal se dál. Tentokrát s ním ve vedoucí pozici a v téměř laskavém tichu.

Mezitím Severus nevěděl, co si má myslet. Vypadalo to, že Harry Potter - velký hrdina a ochránce kouzelného světa opravdu se rozhodl chránit právě jeho život. Nejdříve tu byla ta událost, která toto vše způsobila, kdy se Potter vrhnul na něj právě ve chvíli, kdy se přemisťoval na místo jeho téměř-jistě-smrtelné-mise. Je pravda, že mladíkova přítomnost ho pravděpodobně zachránila nejen před smrtí, ale také před dlouhým mučením. Tento skutek by však mohl být považován za součást Potterova impulsivného chování. Prostě mu chtěl zabránit odejít a neuvědomil si, že by se mohl přemístit s ním.
Úplně jiná situace však byla skutečnost, že ho Potter prostě nenechal v lese. To nebylo impulsivní, bylo to promyšlené a nejspíš velmi složité rozhodnutí. Vždyť oba dva byli a jsou v ohrožení života a jeho bezvědomí z něj udělalo zbytečnou zátěž a handicap. To, že ho tam Potter nenechal, bylo něco, co Severus téměř nedokázal pochopit.
Samozřejmě Severus by tam Pottera nenechal, ale hlavně proto, že kdyby on přežil a Potter zemřel, všichni by mu to vyčítali a pravděpodobně už by se na veřejnosti nemohl vůbec ukázat. Avšak Severus dost pochyboval, že by Potterovi kdokoliv vyčítal smrt nenáviděného profesora lektvarů. Pravděpodobně by ho jen utěšovali a možná by měli spíše chuť oslavovat.
Severus se znovu zahleděl na záda chlapce před sebou, možná spíše záda mladého muže. Potter za poslední rok rozhodně vyrostl, a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Snape slyšel mnoho příběhů o bojích, kterých se mladík zúčastnil, příliš jim však nevěřil. Lidé měli vždy nutkání přehánět, když mluvili o jejich velkém hrdinovi. Ale obratnost, se kterou Potter včera zneškodnil ty smrtijedy, naznačovala, že některé z těch příběhů mohly být z nějaké části pravdivé.
A pak tu také byla ta věc se Znamením zla. Cokoliv Potter udělal, pomohlo to neuvěřitelně dobře. Pocit se z ostré bolesti, která ho dostala až do bezvědomí, proměnil v lehké brnění. Severus rozhodně nevěřil, že by to způsobil obyčejný lektvar proti bolesti nebo ta mast. Potterovy schopnosti se mohly ještě ukázat jako velice zajímavé.
Nyní však začínalo být zřejmé, že mladík dosahuje limitu svých sil. Už nezvedal dostatečně vysoko nohy a ani nedával dobrý pozor na cestu před ním, takže neustále zakopával a bylo jen otázkou času, kdy opravdu spadne. Naštěstí se právě dostali k místu, do kterého ústil potok - k menšímu jezeru.
"Pottere," zavolal Severus, "Tady si dáme přestávku."
Mladík se zhroutil do země dřív než Snape dokončil větu. Bylo jasné, že se Mistr lektvarů se svým odhadem Potterových sil nemýlil. Teď se jen zajímal, jestli se mu vůbec podaří přinutit mladíka k tomu, aby ještě dnes pokračovali v cestě. Mezitím si stáhnul hábit a vytvořil si pohodlné sedátko vedle spadlého kmenu stromu. Bylo velmi teplo a dusno a Severus cítil, jak se během dlouhé cesty zapotil.
Právě přemýšlel, jestli by si neměl rozepnout košili a možná se pokusit chytit nějakou rybu, když ho Potter opět překvapil. Místo, aby zničeně ležel tam, kde padnul, pobíhal kolem a vyndával nějaké věci ze svého kufru. Když bylo jasné, že našel, co potřeboval, začal se svlékat. To rozhodně dostalo Severusovu pozornost.
"Pottere! Co to děláš?"
Mladík mu věnoval pohled, který říkal něco jako "Copak nemáš oči?", ale odpověděl:
"Jdu se koupat, profesore."
"Do toho jezera?" ujišťoval se Severus. To ve skutečnosti vyvolalo v Potterovi smích.
"Ano, profesore, do toho jezera," reagoval na otázku s jasnou zábavou v jeho hlasu. Muž se na to jen mračil a pozoroval Pottera, jak pomalu vchází do studené vody. Ano, rozhodně více muž než chlapec, myslel si pro sebe.
Netrvalo dlouho a Potter byl celý namočený a zjevně se ze studené vody radoval.
"Profesore!" volal radostně na Severuse, "Pojďte to taky zkusit. Je to skvělé!"
Snape se ani nenamáhal odpovědět. Rozhodně se nemínil máčet v jezeře a chovat se stejně dětinsky jako Potter. Ale pozorovat Pottera, to byla jiná. Rozhodně to byla poměrně zajímavá podívaná. Bylo fascinující, jak se chlapec, který viděl tolik zla a bolesti, dokázal upřímně těšit z něčeho tak prostého jako je voda. Severus si nepamatoval, kdy naposledy měl on sám z něčeho takovou radost.
Kdyby nebyli na útěku před smrtí, bylo by to poměrně idylické, myslel si Severus. Krásná příroda, ticho, modrá obloha s…
"Co to sakra je?" vykřiknul Severus a vyskočil na nohy, "Pottere! Rychle sem!"
Potter naštěstí pochopil vážnost situace téměř okamžitě, hbitě vylezl z vody, popadl své věci a běžel k Severusovi.
"Smrtijedi?" zeptal se stručně.
"Na obloze, na košťatech," odpověděl Severus. V jeho odpovědi Potter namačkal své věci, co nejvíce pod kmen, strhnul ho k zemi a přehodil přes ně oba stříbřitý plášť.
"Pottere," zamumlal Severus pobouřeně. Oceňoval jeho rychlé myšlení, ale opravdu se mu nelíbilo, když někdo takhle prudce rozhodoval za něj.
"Co?" zašeptal nevinně mladík. Severus si vybral mlčet.
Tiskli se k sobě opření o kmen stromu a Snape cítil, jak se voda z Potterova těla vsakuje do jeho oblečení. Bylo to velice nepříjemné, ale kdyby se vzdálil, pravděpodobně by se oba už pod plášť neviditelnosti nevešli.
Smrtijedi se nad jezerem vznášeli nepříjemně dlouho. Možná cítili něčí přítomnost, možná předpokládali, že by právě tady mohli uprchlíci tábořit. Někteří z nich klesli níže, letěli v kruhu blízko u vodní hladiny a kontrolovali břehy. V tom Severus ucítil, jak Potter ztuhnul a chvíli na to uslyšel šepot:
"Zůstaly tam po mě stopy." Bývalý špion cítil, jak se mu, v tom oznámení, zrychlil tep a napjaly svaly.
"Musíme pryč."
Cítil, jak Potter proti němu pokyvuje a mává tiše rukou nad svými věcmi, aby je rychle sbalil do zmenšeného kufru. To, že Potter umí kouzlit bez hůlky, Severuse opravdu překvapilo, ale teď neměl čas se tím zabývat.
"Rychle," pobízel, zatímco si skrýval Potterovo zavazadlo do kapsy. Smrtijedi už byli velmi blízko u jejich břehu.
Severus se začal potichu zvedat a Potter následoval těsně přitisknutý k němu, tak aby je plášť zvládnul pokrýt oba. Začali se plížit proti pátracímu směru smrtijedů. Jejich rychlost byla bolavě pomalá, bylo velice těžké postupovat přitisknutí k sobě jako jedna osoba s jejich velice rozdílnými postavami. Postupně však svoje pohyby synchronizovali a s tím se zvedla i jejich rychlost.
Když slyšeli křik smrtijedů z místa jejich tábořiště, byli už čtvrt délky jezera od nich a navíc poměrně hluboko v lese. Stopy na jehličí, na rozdíl od těch na blátě, naštěstí nebyly vidět, nemuseli se tedy bát, že by je pátrači stopovali. Přesto opatrně postupovali stále dál.
Nakonec obešli jezero na druhou stranu a skrz stromy daleko od břehu sledovali, jak smrtijedi postupně odlétají dál. Nejspíš usoudil, že tohle tábořiště bylo opuštěné už před dávnou dobou a rozhodli se pokračovat v prohledávání oblasti za ním. Snape a Potter nějakou dobu strnule stáli a tiše poslouchali, pak Severus usoudil, že jsou již bezpeční a sundal z nich plášť. Chvíli na sebe hleděli, než Mistr lektvarů poznamenal:
"Měl by ses obléct."
"Jo," zamumlal Potter a natáhnul ruku pro svůj kufr. Zatímco se mladík oblíkal, Severus vyzkoušel své staré znalosti s wandless kouzlem a vylovil jim několik ryb.
"Nebudeme je muset jíst syrové, že ne?" ozval se tichý hlas za ním. Snape se prudce otočil a chystal se odpovědět něco jako "Pokud budeš mít ještě nějaké podobné poznámky, tak ano.", ale když se na Pottera otočil a uviděl vážný výraz v jeho očích a zkrvavené nohy, které si snažil ošetřit, odpověděl jen:
"Ne. Později můžeme zkusit rozdělat oheň."
Pak se na mladíka ještě jednou zadíval a teprve teď si uvědomil, že Potter šel celou krkolomnou cestu podél jezera bosý a vůbec si nestěžoval. Severus byl ohromen.
"Dám vám něco na ty nohy," řekl mu a vylovil jednu ze svých lahviček s lektvary.
----------------------
Už opět byli na cestě dál a dál lesem. Harryho bolelo snad všechno, ale nejvíce ze všeho ty rozdrásaná chodidla. Snapeův lektvar velmi pomohl, ale i tak mu chůze způsobovala značné utrpení. Chtěl se Snapea zeptat, kdy už budou moct zastavit, odpočívat a jíst, ale netroufal si. Cítil, že je to jeho chyba, že je smrtijedi málem chytili. Mohl si přece vzpomenout na ty stopy dříve, nebo se neměl koupat vůbec. A tak se soustředil na dávání jedné nohy před druhou a myslel na hezké dny, které přijdou, tak jak to už od dětství dělal u Dursleyových. Pravá, levá, pravá, levá, pravá,… Slunce bylo stále níž, jistě už každou chvíli zastaví. Pravá, levá, pravá, levá, pravá,…
Harry by přísahal, že během té dlouhé chůze usnul. Rozhodně si vůbec neuvědomoval, jak se dostali na místo, na kterém stáli nyní. Když Snape zastavil, málem do něj vrazil.
"Konec?" zašeptal jenom, a jakmile učitel přikývnul, zhroutil se na zem a okamžitě ztratil vědomí.

Probrala ho vůně jídla, a tak chvíli trvalo, než si uvědomil, v jaké situaci se nachází. Kousek od něj plápolal malý ohýnek a nad ním se na klacíkách pekly ryby.
"Pokud už jsi vzhůru, vezmi si mast, kterou máš vedle pravé ruky a namaž si ty chodidla," ozval se Snapeův hlas za jeho zády a Harry leknutím nadskočil. Chvíli jen seděl a hloupě mžoural a až Snapeovo zvednuté obočí mu připomnělo mast položenou vedle něj. Natírání bylo zpočátku velice nepříjemné, ale netrvalo dlouho a bolest téměř úplně zmizela.
Harry si úlevně povzdechnul a protáhnul se. Bylo mu mnohem líp.
"Takže se cítíte lépe?" zeptal se poněkud posměšně Snape.
"Ano," odpověděl Harry a mírně se na svého profesora usmál, "děkuji vám."
Snape jeho díky ignoroval, místo toho oznámil:
"Jídlo bude během několika minut, pak musíme jít ještě o kus dále, kde jsem zahlédnul nějaké skály. Snad tam bude jeskyně."
Jídlo bylo podle Harryho výborné, přestože ryby nebyly vůbec slané. A s plným žaludkem měl hned lepší náladu a větší chuť pokračovat v cestě. Zatímco Snape balil zbytky ryb pro pozdější jídlo, Harry zahlazoval jakékoliv stopy ohně. Když bylo vše náležitě sklizeno, vydali se dál.
Přibližně po půl hodině chůze se ukázalo, že to, co Snape považoval za skály, bylo jen několik větších kamenů. Takže žádná jeskyně.
Museli jít ještě téměř hodinu, než našli husté stromové roští, ve kterém se mohli ukrýt. Protože Harry si vybral jeho odpočinek před večeří, hlídal jako první. Bylo zvláštní pozorovat Snapea spát, zdálo se to nějak zvláštně osobní. Což bylo hloupé. Každý člověk přece někdy spí a není to, jakoby se u toho lidé svlékali nebo tak něco. A přesto to bylo zvláštní, osobní a Harry se cítil podivně výjimečný, že právě on může pozorovat hrozivého učitele lektvarů během spánku. Ta myšlenka v mladíkovi vyvolala zafrknutí smíchu - připadá si naprosto obyčejný po přežití zabíjecí kletby, po zabití baziliška i po všech ostatních jeho dobrodružstvích a to, co ho přiměje cítit se zvláštní je sledovat Snapea během spánku? Zřejmě všechny ty tragédie v jeho životě měly přece jen neblahý vliv na jeho duševní zdraví.
Snape se vzbudil někdy uprostřed noci bez toho, že by ho Harry musel budit. Vyměnili si místa, a přestože Harry ten den už jedno zdřímnutí měl, usnul téměř okamžitě.
---------------------
Probudily ho dešťové kapky padající na jeho tvář. Jakmile se trochu více probral, došlo mu, že nepadají jen na jeho tvář, ale všude. Začalo pršet.
"Prší," zamumlal rozespale.
"Ano, pane Pottere, taky jsem to zpozoroval," odvětil kysele Snape, "Tady máte svůj plášť, měl by teď odpuzovat vodu."
Harry si ho vděčně oblékl a již bezpečně skrytý zamumlal: "Děkuju."
Snape jako obvykle neodpověděl, Harry si však vybral komentovat jinou část jeho chování:
"Víte, to jak mi jednou tykáte, a pak zas vykáte, je pěkně rozčilující."
Snape na něj jen zíral.
"Tedy," kroutil se Harry pod profesorovým upřeným pohledem, "můžete klidně pokračovat v tykání, mě to nevadí,… nebo, klidně mi vykejte, vlastně, jak chcete, je mi to jedno."
Tohle byl pěkně hloupý nápad, myslel si Harry, jen jsem ze sebe udělal hlupáka. Když se však podíval na Snapea, mohl velmi dobře rozeznat zábavu skrytou v jeho očích a téměř by přísahal, že se mu cukali koutky úst. Takže, přehodnotil to Harry, jsem ze sebe udělal šaška.
Mistr lektvarů ale stále nic neříkal, tak Harry prostě vzal své věci a vydal se dál.
"Možná bych mohl říct, Pottere," zpomalil ho po několika krocích Snapeův hlas, "že mě tady v lese taky nemusíš oslovovat "profesore"."
To Harryho úplně zastavilo a Snape ho předešel. Mladík chvíli překvapeně stál s otevřenou pusou, pak jen zamumlal:
"Ó, dobře, Snape," a popoběhnul, aby muže před sebou dohnal.
Přestože plášť, který měl na sobě, opravdu nepropouštěl vodu, putování v dešti bylo hrozné. Netrvalo dlouho a Harry měl skrz na skrz promočené boty. Na promáčeném jehličí a hlíně to velmi klouzalo, takže neustále ztrácel rovnováhu a nemohl si nevšimnout, že i Snape má občas stejný problém. Po dvou hodinách cesty už ani nevěděl, kolikrát spadl a jehličí měl snad úplně všude. Tentokrát únava přišla ještě rychleji než předešlé dny.
A les vypadal stále stejně. Harry ani nevěděl, kam jdou. Stejně dobře mohli chodit stále v kruzích a ani jeden z nich by to nezpozoroval.
"Snape," oslovil tedy muže před sebou, "Ty máš tušení, kam jdeme?"
Snape na něj místo odpovědi hodil přes rameno zlostný pohled.
"Myslím si, že to znamená ne," povzdechnul si pro sebe Harry.
"A nemohli bychom se už zkusit přemístit?" zeptal se znovu nahlas.
"Ty jsi snad měl pocit, Pottere, že magická oblast, která nás obklopuje, už skončila?"
"Ne," ošíval se Harry, "neměl."
"Pak tedy ne," vrčel Snape posměšně, "nemůžeme se zkusit přemístit."
Chvíli opět pokračovali v tichu, než Snape zlomyslně dodal:
"Pokud tedy nechceš riskovat svou smrt."
"Já spíš myslel, že bys to byl ty, Snape, kdo by to zkusil první," reagoval Harry bezmyšlenkovitě, což mu získalo pozornost z jeho učitele. Ten nadzvednul obočí a s očima upřenýma na Harryho se zeptal:
"A co přesně podle tebe nasvědčuje tomu, že bych raději riskoval svůj život než tvůj?"
"Ehm, víš," vymačkal ze sebe Harry, "to byl tak trochu vtip. Ale jinak tomu nasvědčuje mnoho věcí."
"Ano, Pottere?" řekl Snape tázavě a opět začal pokračovat v chůzi.
"Jo, no, vždyť si mě vlastně chránil už od prvního ročníku, a tak vůbec."
"A tak vůbec," zopakoval Snape ploše.
"Jo." Harry vůbec nevěděl, co by měl říkat. Tahle konverzace byla zvláštně nepříjemná. Jasně, že ho Snape vždy chránil, ale jednak to nebylo až tak dlouho od doby, kdy si to Harry uvědomil a jednak ani potom, co si to uvědomil, nebyl Snape zrovna jeho oblíbená osoba. Ale Mistr lektvarů zřejmě neočekával žádnou další odpověď, a tak pokračovali v mlčení a v chůzi.

"Já už nemůžu," zasténal Harry po dalších dvou hodinách chůze, ale Snape šel dál, jakoby nic neslyšel. Harry se zastavil.
"Slyšíš mě?" křičel na Snapea, "Už nemůžu jít dál!"
"A co přesně navrhuješ, Pottere?" zeptal se Snape, když se konečně zastavil, "Usadit se tady v prudkém dešti na mokré hlíně?"
"Jo," zafuněl Harry. Popravdě mu už bylo úplně jedno, kam by si měl sednout (nebo ještě líp - lehnout). Hlavně, když by už nemusel jít. Vždyť Snape sakra taky musel být utahaný!
"Dokud můžeš křičet, můžeš i jít," odvětil Snape a, bez dalšího letmého pohledu na něj, opět pokračoval chůzi.
Harry stál zlostně na stejném místě a chvíli uvažoval o tom, že by se prostě složil k zemi a zůstal tam, kde je. Bolely ho nohy a záda a po těle měl určitě několik modřin a škrábanců z těch krkolomných pádů. Ale Snapeova postava už mu zmizela mezi stromy a on usoudil, že muž má možná pravdu - dokud může křičet, může i jít. A tak šel. Stejně jako včera. Pravá, levá, pravá, levá, pravá,…
Přestal vnímat cestu a bolesti svého těla, soustředil se jen na dávání jedné nohy před druhou. Ale nohy stále více odmítaly poslušnost a on stále častěji zakopával.
Jakoby se svět rozhodnul, že se proti němu spikne, když příště přenesl váhu na svou pravou nohu, probořila se pod ním zem. Ze srázu, který tvořil okraj jakéhosi příkopu, se utrhl kus hliněného okraje a řítil se dolů jako lavina. Harry se na poslední chvíli stačil chytit útlého stromku, a tak zůstal viset v nebezpečné poloze s pravou nohou bolestně vzpříčenou pod sebou.
"Snape!" křičel a doufal, že se muž opět nerozhodne ignorovat ho. Sráz pod ním nebyl příliš vysoký, ale pád z něj by mu určitě způsobil minimálně několik modřin.
"Pottere, vy opravdu máte nadání na nalezení problémů v každé situaci," upozornil na svou přítomnost Mistr lektvarů.
"Jo," zavrčel naštvaně Harry, "A budeš tam jen tak stát, nebo mi pomůžeš nahoru?"
"Myslím, že si to ještě potřebuji promyslet," uculoval se zlomyslně Snape.
Harry jen zavrčel a snažil se udržet svoje uchopení na stromku. Naštěstí netrvalo dlouho a dvě pevné ruce ho chytily za paže a pomohly mu nahoru. Jakmile byl bezpečně na pevné zemi, ihned se na ni zhroutil a snažil se ignorovat všudypřítomnou mokrost a ostrou bolest v kotníku.
"Zdálo by se, Pottere, že se zase projevilo vaše hloupé štěstí," ozval se po chvíli ticha Snape. V takových nečekaných slovech Harry zvednul hlavu a díval se na Snapea, který stál kousek pod srázem na malé plošině, která se utvořila, když se sesunul ještě další kus zeminy během vytahování Harryho. V reakci na Harryův udivený pohled, Snape vysvětlil:
"Objevil jste jeskyni."


 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama