Toto je fanfiction, která se pravděpodobně vyvine v příběh lásky dvou mužů (tedy příběh homosexuálního vztahu). Pokud takové příběhy nemáte rádi, nečtěte tento!

Dlouhá cesta (1/3)

13. ledna 2011 v 22:04 | GrayLady |  Dlouhá cesta (první část série)
DLOUHÁ CESTA - část první
(začátek série)

Pojďme si to říct na rovinu, možná to tak vždycky mělo být. Hrdinové mají být osamělí. Nikde se nepíše o hrdinech, kteří mají velkou a šťastnou rodinu a spoustu přátel. A to, že po něčem takovém touží, má jen utužit jejich touhu bojovat za "správnou věc".


Jenže to, co je vlastně správné se postupně začínalo skrývat za mlhou bolesti, slz, krve a smrti.
Harry Potter, chlapec, který žil, se bránil podobným myšlenkám už několik let. On přece věděl, za co bojuje! Musel to vědět, jeho přátelé ho v tom stále utvrzovali. A v tom byl možná ten problém. Jeho přátelé, nikdo z nich, opravdu nevěděli, co je to válka, přestože v ní žili. Ano, báli se o život svých blízkých i svůj, ale ještě nebojovali v žádné bitvě, nikdo neumřel před jejich očima, ještě nestáli čelem před svým největším nepřítelem. Harry ano. A čím déle v téhle proklaté válce bojoval, čím déle byli jeho přátelé před vší hrůzou skryti ve svém domově či ve škole, tím více se mu odcizovali.
Byl poslední den školního roku a Harry se svými přáteli seděl ve Velké síni. Uběhlo pouhých jedenáct dní od poslední bitvy se smrtijedy, ve které zemřeli tři členové fénixova řádu. Ron, Hermiona, Ginny a ostatní blízcí Harryho přátelé o tom samozřejmě věděli, četli o tom v novinách, něco slyšeli od Harryho, něco od Brumbála, ale přestože tehdy byli patřičně zděšení a smutní, dnes radostně plánovali nedaleké prázdninové dny. Copak si neuvědomují, že jim nikdo nedovolí výlet k moři či cestu do Londýna? Copak nechápou, co znamená válka?
Zatímco Harrymu běžely hlavou tyto myšlenky, prohlížel si své dlouholeté přátele. Sledoval, jak se Ginny opírá o Deana a jemně ho hladí po ruce, sledoval, jak si Hermiona s Ronem vyměňují rozpačité pohledy, jak se Neville červená po každé, když se podívá k Havraspárskému stolu. Byly to ještě děti. Harry se cítil o tolik starší než oni a trochu jim to záviděl. Možná, přemýšlel v duchu, bych si měl v létě zase najít nějakou mudlovskou známost.
"Tak co, Harry? Jdeš?" přerušil jeho myšlenky Ron, "Ujede nám vlak."
---------------
Cesta z Bradavic do Londýna uběhla překvapivě rychle. Mnohem rychleji než by měl Harry rád. Jediné, co Harrymu zlepšovalo náladu, byla skutečnost, že už se nemusí na prázdniny vracet k Dursleyovým. Po všech výcvicích, cvičeních, školeních a mnoha hádkách s ředitelem školy, bylo nakonec odsouhlaseno, že se o sebe Harry umí poměrně dobře postarat a že, pokud bude respektovat pravidla, může zůstat v domě, který zdědil po Siriusovi, na Grimauldově náměstí.
A protože členů řádu bylo opravdu málo a většina z nich měla vlastní rodiny, bydlel tam Harry nejčastěji sám.

Ani na nádraží King´s Cross na něj nikdo nečekal. Ať už byl nejdůležitější osoba ve válce nebo ne, prostě teď nebyl dostatek lidí, aby chránili ještě někoho, kdo se o sebe dokázal relativně dobře postarat sám. Smrtijedů bylo více než členů řádu a bystrozorů dohromady, a jejich počet stále rostl, zatímco ti na "straně dobra" umírali. Mnoho dobrých kouzelníku šlo se svými rodinami raději do skrývání, než aby se zúčastnilo boje. A zatímco Voldemort se nezdráhal rekrutovat mladé kouzelníky, kterým bylo sotva patnáct let, Brumbál stále trval na tom, že všichni členové řádu musejí být plnoletí - tedy nejméně sedmnáctiletí.
Dokonce Harry byl jen částečná výjimka. Do řádu vstoupil v den svých šestnáctých narozenin, ale ředitel zařídil, aby byl v ten den jako sirotek předčasně zplnoletěn. Avšak ani tak se Harry během léta mezi svým pátým a šestým rok neúčastnil bitev. Místo toho ho čekal tvrdý trénink a studium boje a války.
První "Harryho" bitva přišla v druhém zářijovém týdnu. Byl odvolán ze školy uprostřed večeře, protože smrtijedi zaútočili na domov člena řádu a každý jednotlivec byl potřebný. Harry věděl, že na tenhle boj nikdy nezapomene. Takový zmatek! V prvním okamžiku se vůbec nedokázal zorientovat, nevěděl, kde je kdo, nevěděl na koho mířit. Ze všech stran létaly světelné paprsky různých kouzel a kleteb, lidé křičeli a sténali a odněkud se neustále ozývaly rány a výbuchy. Viditelnost neuvěřitelně zhoršoval kouř, jehož původ vůbec nebyl jasný.
Z šoku ho probralo až žahavé kouzlo, které ho zasáhlo do ramene. Teprve po té se zapojil do bitvy. Srdce mu bušilo, v uších mu hučelo a v žilách mu koloval adrenalin. Byl skvělý! Byl nejlepší! Smrtijedi, kteří byli jistě o mnoho starší než on, před ním utíkali. Ale on neznal slitování. Zajmout nebo zabít. Přesně jak ho to učili. Tohle byla válka a nebyl čas na soucit.
Harry nevěděl, jak dlouho ten boj trval, ale tu úžasnou energii cítil v těle ještě dlouho potom, co všechno skončilo. Pamatuje si, jak stál uprostřed pošlapané zahrady vedle zničeného domu a vychutnával si ten pocit síly. Na tváři měl úsměv. Dokázal to! Dokázal bojovat se smrtijedy a zůstal nezraněný! A pak adrenalin v žilách pomalu klesal, srdce se zpomalovalo, hučení v uších přestávalo. Harry opět začal věnovat pozornost svému okolí. Nejdříve slyšel jen ticho, které bylo po tom všem křiku a rámusu velmi nezvyklé. Pak vzrostla výraznější jemná meluzína, kterou způsoboval podzimní vítr prodírající se zbytky zničeného domu, nakonec Harry zaregistroval tiché vzdechy a jemné šustění trávy, jak členové řádu procházeli zahradou a zjišťovali, které ležící osoby jsou jen zraněné a které mrtvé.
Chlapec pozoroval cizí smutný spěch, jak byli zraněné osoby postupně pomocí přenašedla posílány do nemocnice. Cítil se jako ve snu. Chtěl se pohnout a pomoc, ale jeho nohy i ruce byly příliš těžké. Nedokázal s nimi hnout. A prostor mezi očima a mozkem mu zaplnila nějaká zvláštní mlha, měl v hlavě úplně prázdno, nedokázal na nic myslet. Trochu s hlavou zatřepal, aby si ji pročistil, ale nijak zvlášť to nepomohlo. Avšak když už se trochu pohnul, zdálo se, že dokáže hýbat i zbytkem těla. Vypadalo to, že členové řádu kontrolují osoby na druhé straně zahrady, rozhodl se tedy, že on začne kolem sebe. Popošel pár metrů k prvnímu tělu, byl to smrtijed, pravděpodobně jeden z těch se kterými bojoval on. Automaticky se sklonil, aby zkontroloval tep. Bylo to něco, co v lekcích praktikoval mnohokrát - jestliže je to nepřítel, zkontrolovat, zda žije, pokud ano svázat a sundat masku, pokud ne, nechat být. Tento byl mrtvý, ale přesto se Harry natáhnul a jemně mu z obličeje sundal masku.
Pod maskou byl skrytý vyděšený obličej dívky, která vypadala mnohem mladší než Harry. Oči měla vytřeštěné a rty otevřené, jakoby chtěla křičet. Chlapec nejdřív jen zůstal v podřepu a zíral, pak jakoby do něj narazil náklaďák všechna mlha a tíha, která ho příjemně obklopovala, zmizela a on zavrávoral, vzal několik kroků stranou, zhroutil se a začal zvracet. Cítil, jak mu hořel obličej, jakoby měl horečku, slzy, které mu tekly po těch rozpálených tvářích a smrtijedskou masku té dívky, kterou stále žmoulal v rukou. Žaludek se mu stále obracel ještě dlouho potom, co už nebylo co zvrátit.
Z toho co se dělo později si už moc nepamatuje. Ví jen, že ho některý ze členů řádů objal kolem ramen a beze slov ho odvedl pryč. Následující dva dny zůstal na ošetřovně, přestože mu nic nebylo, jen nebyl schopný podívat se svým přátelům do očí. Byl z něj vrah.
Tyto černé vzpomínky se k Harrymu stále vracely, myslel na ně i během své cesty Londýnem na Grimauldovo náměstí. Po této první bitvě se zúčastnil ještě několika dalších, všechny byly strašné, v některých byl i zraněn, ale žádná ho tak strašně nezasáhla jako ta první.
Dům na Grimauldově náměstí byl prázdný jako obvykle, a tak Harry nebyl v žádném spěchu, aby si vybalil. Nechal tedy své zmenšené kufry tam, kde byly, tedy ve své kapse a vydal se do kuchyně, udělat si nějaký čaj. Zatímco se voda pomalu ohřívala, opíral se Harry o kuchyňskou linku a pozoroval kuchyň, kterou měl spojenou s tolika vzpomínkami, většinou to byly překvapivě dobré vzpomínky.
Voda se ještě ani nestačila ohřát, když chlapec uslyšel z haly nějaké hluky. Připravil si tedy prut a vydal se opatrně vyšetřovat, co rámus způsobilo.
"Dobré odpoledne, Harry," oslovil ho profesor Brumbál, "dobře, že jsi tu, dobře, že jsi tu. Za chvíli začne rychlá schůzka nejbližšího kruhu řádu."
Než se Harry stačil zeptat, co se stalo, začali se z krbu a z hlavních dveří hrnout další lidé, a tak jen pokrčil rameny a šel přidat více vody na čaj.
-----------------
Čaj byl akorát hotov, když se každý očekávaný člen řádu usadil u stolu. Každý z nich vděčně přijal šálek horkého nápoje, a pak napjatě čekali, co zapříčinilo tuto narychlo uspořádanou schůzku.
Brumbál se na ně zadíval, a pak smutně ohlásil: "Mundungus Fletcher byl před pár hodinami unesen smrtijedy."
To vyvolalo vlnu zděšeného mumlání. Mundungus byl podivný človíček, ale byl členem řádu a mnoho let společně s nimi bojoval. Jediní, kdo se nezúčastnili zděšených výkřiků, byli Brumbál, Remus Lupin, Severus Snape a Harry. Všem jim bylo jasné, že Mundunguse už nezachrání, jenomže jeho únos ohrožoval ještě další osobu - jejich špiona. Fletcher dobře věděl, kdo to je. A tak Remus s Harrym opatrně sledovali Snapea a čekali jeho reakci. Ten se však jen mračil jako obvykle, možná o trochu víc, potom, co si všimnul jejich pohledů.
Harry byl z této situace trochu rozpačitý. Bylo mu líto Mundunguse, samozřejmě, ale momentálně ho mnohem více naplňoval strach o profesora lektvarů. Nechápal to. Nebylo to tak, že by se vztah mezi ním a Snapem za poslední dobu nějak zlepšil. Pokud něco, tak spíše naopak. Naštěstí se spolu, přestože byli oba členové řádu, mimo hodiny lektvarů příliš nevídali. Teď však Harry cítil opravdový strach při představě, že by měl jejich špion zemřít. Co by to byl za svět bez Severuse Snapea?
Jakoby Snape mohl číst jeho myšlenky, věnoval mu jeden ze svých nejvíce odporných pohledů. Ano, pomyslel si Harry, co by to bylo za svět bez mého nenáviděného učitele lektvarů? Právě v tom okamžiku pocítil Harry směrem ke Snapeovi neuvěřitelný vztek až musel zatít ruce do pěstí, a v hlavě mu rezonoval krutý výkřik: "SNAPE!". Přestože se mu to už dlouho nestalo, okamžitě věděl, že vztek, který cítí, není jeho vlastní pocit. Chvíli na to koutkem oka zahlédnul rychlý pohyb a jeho oči se na okamžik spojili s očima jeho učitele, který si pravou rukou tisknul levé předloktí.
Pak se muž rychle zvednul a vydal se do chodby.
"Severusi!" křičel Brumbál, "Nemůžeš tam jít."
"Musím," doslova zavrčel Snape zatímco si oblékal kabát. Mezitím se za nimi přihnala většina přítomných a všichni s doširoka rozevřenýma očima sledovali, co se děje.
"Severusi," řekl trochu výhružněji Brumbál a zvedal hůlku, ale Harry už viděl, že Brumbál jedná pomalu, nestihne to. A tak v posledním okamžiku skočil po svém učiteli a objal ho těsně kolem pasu. V momentě, kdy se ho dotknul, ucítil nepříjemný tah a celý jeho svět se přesunul. Poslední, co uslyšel, byla ozvěna jeho jména.
------------------
"Ty nemožný, namyšlený, malý…" Snapeova slova však byla přerušena kletbami, které byly vyslány v jejich směru. Harry a Snape se ihned postavili vedle sebe a začali se bránit. Naštěstí útočníci byli pouze čtyři a společnou silou se s nimi brzy vypořádali. Pak chvíli stáli naproti sobě zase jen oni dva a zlostně na sebe pohlíželi, jakoby si rozmýšleli, zda bojovat i mezi sebou navzájem.
Pak Harry trochu uvolnil svůj napjatý postoj a řekl: "Toto je hloupý. Musíme se, co nejrychleji dostat odtud."
"Dobře, pane Dokonalý," ušklíbal se Snape, "Tak to nám jistě řeknete jak."
Harry se opatrně rozhlížel kolem. Pár stovek metrů od nich byl vidět nějaký hrad, zřejmě tedy sídlo Voldemorta a všude kolem byl hustý jehličnatý les. Ve vzduchu byla cítit magie.
"Přemístíme se zpátky?" navrhl tiše, ale už mu bylo jasné, že tak jednoduché to asi nebude.
"Můžete se o to pokusit. V tom nejhorším případě vás to jen zabije."
"Tak co budeme dělat?" zeptal se Harry a tiše doufal, že Snapea svou otázkou nerozčílí ještě víc. Ani v tomhle však neměl štěstí.
"Co budeme DĚLAT?" řval Snape, "To mi řekněte vy, pane Pottere! Byl jste to vy, kdo tuto situaci způsobil!"
"Kdybych ji nezpůsobil, bylbystemrtvý," zamumlal Harry.
"Co jste to říkal?" reagoval učitel ledovým hlasem.
"Kdybych ji nezpůsobil, byl byste mrtvý," zopakoval důrazně Harry a odvážně se setkal se Snapeovým pohledem. Ten se jen otočil a vydal se rychlým krokem k nejbližšímu okraji lesa.
"Počkejte!" volal Harry, "Kam jdete?"
"Nevím, jak vy, pane Pottere, ale já tu rozhodně nechci být, až se objeví kolegové těch, kteří nás tu tak mile uvítali," ironicky odpověděl Snape bez toho, že by se na Harryho otočil.
Harry tedy přidal do kroku, aby se mu profesor neztratil z očí.
"A vy víte, kde se tohle místo nachází?" zeptal se, když ho dohnal.
"Ne. Ale velice bych ocenil, kdybyste po zbytek naší cesty mlčel."
Harry tedy uraženě zavřel pusu a snažil se držet se svým profesorem krok. Upřímně doufal, že když má po zbytek cesty mlčet, znamená to, že ta cesta nebude příliš dlouhá.
Šli sotva půl hodiny, když Snape začal nějak podezřele klopýtat. Harry už přemýšlel, že přece jen prolomí ticho a zeptá se, co se děje, když se muž vedle něj nečekaně skácel k zemi.
"Profesore!" vykřikl Harry. Pospíchal ke zhroucenému muži, popadl ho za ramena a obrátil. Snape měl pevně stisknutá oční víčka a levé předloktí si zoufale tisknul k hrudi.
"Profesore," opakoval zoufale Harry, "Tady nemůžeme zůstat, musíme pokračovat. Slyšíte mě? Musíme jít dál!"
Snape jemně pokyvoval hlavou, ale neprojevil žádnou snahu o zvednutí se. Harry tedy vyzval všechnu svou fyzickou sílu a vytáhnul ho na nohy, pak si ho opřel o rameno, tak aby ho téměř nesl a vydal se dál. Příliš rychle tímto způsobem nepostupovali. Snape nespolupracoval a Harry zakopával téměř o každou druhou větev, která se jim připletla do cesty.
"No, tak, Snape, vzpamatujte se," mumlal a v duchu byl vděčný alespoň za to, že je Snape výrazně lehčí než Dudley, kterého velice podobným způsobem nesl po útoku mozkomorů. Ale ať už Snape vážil, kolik chtěl, přibližně po hodině cesty si byl Harry jistý, že už nezvládne udělat ani krok navíc. Trochu nešetrně pustil Snapea do trávy a sám se svalil vedle něj. Mezi korunami stromů prosvítala čistě modrá letní obloha a odněkud se ozýval zpěv ptáků. Bylo neuvěřitelné, že v takový krásný letní den právě oni dva společně utíkali před smrtí. A možná neúčinně, mihnulo se Harrymu hlavou. S tou myšlenkou otočil hlavu a zahleděl se na muže vedle sebe.
Snape byl velice bledý, tvář měl zkroucenou bolestí a rty rozkousané do krve, levou ruku si stále tisknul k hrudi. Harry se k němu opatrně připlazil a znovu opakoval:
"Prosím, Snape, probuďte se. Potřebuju vás. Probuďte se!"
Jakékoliv prosby byly marné a Harrymu začínalo být jasné, že pokud je chce zachránit, musí se o to postarat sám.
"Dobře, nejdřív se uklidni," říkal tiše sobě, "a teď, co můžu pro Snapea udělat?" Při tom si ho chvíli prohlížel. Nakonec usoudil, že Snape jako Mistr lektvarů, by určitě měl mít nějaké ty lektvary u sebe a po troše váhání, začal svého profesora prohledávat. Když svému učiteli rozepínal košili, pod již rozepnutým pláštěm, modlil se, aby se Snape neprobral právě v ten okamžik.
Ve vnitřní kapse košile nakonec opravdu našel sadu lektvarů. Bohužel však nebyly popsané a Harry žádný nepoznával.
"Kdyby tu tak byla Hermiona," povzdechnul si a pak sadu skryl zpět, kde byla. Opravdu nechtěl riskovat, že svého učitele ještě navíc otráví. Už když balíček vracel zpět, napadl ho další nápad - vytvoří pro Snapea něco jako nosítka!
--------------------

 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama