Toto je fanfiction, která se pravděpodobně vyvine v příběh lásky dvou mužů (tedy příběh homosexuálního vztahu). Pokud takové příběhy nemáte rádi, nečtěte tento!

Koridory (1/7)

15. ledna 2011 v 19:11 | GrayLady |  Koridory (druhá část série)
Tento příběh navazuje na povídku "Dlouhá cesta". Pokud jste ji ještě nečetli a chcete pochopit všechny detaily, začněte s ní (Rubrika: Dlouhá cesta).


KORIDORY - část první
(z pohledu Severuse)

Severus Snape byl muž činu. Nejméně on sám sebe za takového považoval. A tak bylo naprosto pochopitelné, že v současné době byl v mizerné náladě. Chyběla mu práce.
Ještě na konci posledního školního roku by nevěřil, že by si to mohl někdy myslet, ale opravdu se nemohl dočkat prvního září.

Jeho nemilé (avšak oceňované) povinnosti špiona skončily na konci června po únosu Mundunguse Fletchera a jakmile byl Severus propuštěn z ošetřovny, pustil se do práce. Nejdříve byl opravdu rád za mnoho volného času, který si mohl uspořádat, jak se mu zrovna zlíbilo. Jenže už po dvou týdnech zjistil, že až příliš jeho dřívějších činností bylo spojeno s Pánem zla.
A tak Severus Snape už čtvrtý den za sebou seděl ve své pracovně se skleničkou whiskey a četl jednu z těch výborných publikací o lektvarech, ke které se nikdy nedostal. Pravou nohu měl opřenou o levou a nervózně s ní poklepával o roh stolu. Tohle posedávání mu už vážně lezlo na mozek. Vzhlédnul z knihy a zkoumal svou kancelář v naději, že někde zahlédne nějakou nedokončenou práci. Na pracovním stole ležel uspořádaný stoh papírů s důkladně propracovanými výukovými plány, police byly naplněné s lektvary pro ošetřovnu (tedy s těmi, které Poppy už odmítla přijmout pro nedostatek místa) a celá místnost téměř zářila čistotou. Severus si povzdechnul a vrátil se ke čtení. Nedokázal se však soustředit. Bylo to protivné. Vždy si myslel, že bude nadšený, až bude mít dostatek času prostudovat všechny knihy, které odkládal na později, ale tohle bylo jen nudné.
Prudce zabouchnul knihu a hodil do sebe zbytek alkoholu ze sklenice. Chybělo mu vzrušení a adrenalin kolující v žilách. Byl zvyklý neustále se bát o svůj život, rychle a přesně řešit nebezpečné situace a fungovat s nedostatkem spánku. Bylo to něco, co vždy nenáviděl a zároveň něco, na co byl pyšný. Teď zjistil, že se to stalo také něčím, na čem byl závislý.
"Přece se nenechám ovlivnit závislostí na adrenalinových situacích," mumlal si tiše pro sebe, jak přecházel do obývacího pokoje, aby si vybral nějakou poutavější knihu. Pravda však byla, že nedostatek práce nebyl jediný důvod, pro který se Severus nedokázal soustředit na čtení.
Válka se přesunula do zvláštní fáze, která se bez nadsázky mohla nazvat tichem před bouří. Uběhl už téměř měsíc od Snapeova dobrodružství s Potterem a smrtijedi po celou tu dobu nikde nezaútočili. Nebyla tu žádná úmrtí, únosy či mučení. Někteří více naivní jedinci už téměř začali slavit konec války. Ale lidé jako Snape či Brumbál věděli lépe. Voldemort něco plánoval a to bylo velice špatné. Možná o to horší, že toto plánování přišlo právě ve chvíli, kdy strana světla přišla o svého jediného špiona.
Severus nechal jeho myšlenky potulovat, špičkou ukazováčku přitom přejížděl přes kryty knih a doufal, že ho některá z nich nečekaně zaujme. A právě v ten okamžik se z krbu ozval hluk a místnost naplnil ředitelův hlas:
"Severusi? Měl bys na mě chvíli čas?"
Mistr lektvarů se musel vší silou ovládat, aby se radostně nerozběhl do ředitelovy kanceláře.
"Jistě, Albusi," odpověděl klidně, přestože cítil, jak se mu očekáváním zrychluje tep.
---------------
Bohužel jeho očekávání nebyla naplněna. Nečekala ho žádná tajná mise či životu nebezpečný úkol. Ředitel měl úplně jinou představu o náplni jeho práce pro řád.
"Takže říkáš, že mám i po zbytek prázdnin zůstat zavřený v tomhle zatraceným hradu a navíc většinu svého času strávit s Potterem?" shrnul Severus po půl hodině informace, které mu ředitel postupně předával.
"Ano, Severusi, to je přesně to, co se ti snažím říct," usmíval se na něj Brumbál, "Myslím si, že jste během té vaší společné cesty spolupracovali výjimečně dobře. Bylo by bláznivé nepodporovat takový dokonalý tým."
"Já a Potter nejsme tým," bručel Severus a mračil se na šálek čaje ve svých rukách. Už dávno věděl, že jakékoliv diskuze s ředitelem jsou marné, ale přesto cítil, že musí dát najevo svou nelibost.
"Možná zatím nejste," odporoval předpověditelně Albus, "ale jistě budete, až se navzájem lépe poznáte."
"Nechci se poznávat s Potterem. Je to můj student."
"Však já také nechci, abyste si vytvořili intimní vztah," reagoval ředitel se zlomyslnými jiskřičkami v očích a Severus se v jeho slovech málem zadusil čajem, "Chci jen, abyste během bitvy dokázali dokonale spolupracovat a krýt si navzájem záda."
"Opravdu to musíme být právě my dva, Albusi? Jistě by se pro Pottera našel lepší spolubojovník a já jsem dokonale schopný bojovat sám."
Po jeho slovech si ho Brumbál chvíli přemýšlivě prohlížel a Severus už začínal doufat, že se mu možná poprvé v historii podařilo vyhrát argument se starším mužem. Ale pak se ředitel mírně usmál a pomalu zakroutil hlavou.
"Myslím, že ty a Harry se k sobě hodíte dokonale," řekl a Snapeovi bylo jasné, že žádná slova už nepomohou.
--------------------
O několik hodin později Severus zakončil jakékoliv pokusy o čtení knihy ve prospěch neklidného přecházení po obývacím pokoji. Ředitel mu oznámil, že Potter dorazí do Bradavic během večera a Snape nevěděl, jestli to znamená, že by se měli setkat ještě ten den nebo až další den ráno. Protože neměl nic na práci, nebyla to příliš důležitá otázka, přesto mu stále ležela v hlavě.
Severus opravdu z celého srdce nesnášel tyhle ředitelovy manipulace. Albus si hrál s lidmi kolem něj jako s figurkami na šachovnici a žádná z těchto figurek mu nikdy nic nedokázala odmítnout. Mistr lektvarů neznal nikoho, kdo by se dokázal nejen Brumbálovi postavit, ale také skutečně změnit jeho rozhodnutí. On sám, ačkoliv také mistr manipulace, to nikdy nedokázal.
Podobné myšlenky mu poslední dobu vždy připomněly rozhovor, který vedl s Potterem v jeskyni. Albus Brumbál a Pán zla si někdy byli opravdu děsivě podobní. Jejich podporovatelé jim rozhodně nikdy nic neodmítli. Severus udělal ještě pár kroků napříč obývákem, pak usoudil, že se chová jako nervózní hlupák, a rozhodl se místo chození tam a zpět, procházet koridory Bradavic.

Jedna z věcí, které měl Severus opravdu rád, byly pusté koridory hradu během léta. Všude panovalo příjemné ticho a ze zdí do vzduchu pronikala silná magie, která hladila a utěšovala. Už ani nevěděl, kolikrát se do hradu vrátil utahaný, zraněný a zoufalý, s šatami od krve a různých jiných substancí. Většinou neměl ani sílu vrátit se až do kobek, tak se jen zhroutil na zem v prvním menším koridoru a nechal magii hradu, aby ho utěšila.
Tentokrát však ticho koridorů narušily nevítané kroky.
"Dobrý večer, Snape," ozval se o několik momentů později hlas za Severusovými zády.
"Pottere," potvrdil mladíkovu přítomnost a pokračoval v pomalé chůzi. Neměl náladu na mluvení. Vlastně neměl vůbec náladu na Pottera a doufal, že to dává jasně najevo. V tom se však asi mýlil.
"Vy víte, co přesně po nás Brumbál chce?" naléhal Nebelvír a rychlými kroky ho doháněl.
"Hmm," zabručel Snape a doufal, že jedovaté pohledy, které Potterovy věnoval, ukončí další dotazování.
"A co teda?" pokračoval mladík neodbytně. Severus si zlostně odfrknul a v duchu přemýšlel, který náznak by Potterovi mohl dostatečně jasně říct, že jeho přítomnost není vítána. Pak však usoudil, že náznaky se v jednání s Nebelvíry příliš nevyplatí, a tak pomalu a jasně řekl:
"Pottere, tvoje přítomnost není vítána. Ocenil bych, kdyby ses vrátil zpět do nebelvírské věže nebo kamkoliv, odkud jsi přišel."
Když s ním Potter po jeho slovech dál držel krok, přehrál si Severus znovu v duchu slova, která řekl a přemýšlel, jestli to mladíkovi neřekl zbytečně komplikovaně. Možná přece jen přecenil Potterovu inteligenci a měl by to říct více zkrátka a méně slušně. Už se k tomu chystal, když se Nebelvír tiše zeptal:
"A zítra moje přítomnost vítaná bude?"
Nečekaná otázka přiměla Severuse k tomu, aby se na mladíka, který šel vedle něj, podíval. Potterova tvář byla vážná a ve skutečnosti už vůbec nevypadal jako student této školy. Vypadalo to, že na tvářích mu dokonce raší strniště a pokud by ještě pokračoval v růstu, byl by brzy vyšší než Severus.
"Ne, vaše přítomnost nebude vítána ani zítra, ani pozítří, ani příští týden," odpověděl poctivě Mistr lektvarů, "Ale jestliže přijdete zítra, budu mít na vás možná větší trpělivost."
Překvapivě Potter v jeho odpovědi jen pokyvoval. Pak zamumlal:
"Tak tedy zítra," a zmizel v chodbách.
------------------
Další den ráno se Severus probudil s překvapivě dobrou náladou a velmi dobře věděl, čemu za ni vděčí. Během jeho včerejší procházky chodbami usilovně přemýšlel, co přesně by s Potterem měli společně dělat. Albus jim nedal zrovna přesné instrukce a pod radou "naučte se spolupracovat" se mohlo opravdu skrývat téměř cokoliv.
Proto se Severus rozhodl, že začnou s tím, co jemu rozhodně zvedne náladu. Se soubojem. Bylo totiž nepopiratelné, že Potter musel dokonale poznat jeho bojový styl a on zas musel poznat ten Potterův. To, že během této lekce možná mladík utrží pár škrábanců, bylo jen něco jako "nutné zlo". A protože jeho nálada byla opravdu výjimečně dobrá, rozhodnul se, že tentokrát se vydá na snídani do Velké síně.
Jeho příchod do síně přerušil všechny rozhovory a na několik momentů prostor naplnilo překvapené ticho. Z takových momentů se Severus opravdu těšil. Bavilo ho nečekaně překvapovat lidi okolo něj. Usadil se na jedinou volnou židli u stolu a rozhovory se opět rozproudily.
Bohužel Potter, který seděl právě naproti němu, neměl zřejmě nic lepšího na práci, než zírat na něj.
"Pottere?" oslovil ho a snažil se, dát tím mladíkovi najevo, že jeho chování je nevhodné. Opět marně. Udělal si tedy v duchu poznámku, že jakékoliv pokusy o náznak byly s Potterem naprosto ztracené.
"Můžete mi říct, pane Pottere, proč na mě tak zíráte?" položil naprosto jasnou otázku jen s kapkou sarkasmu.
V tu chvíli měli oni dva již pozornost celého stolu a Severus upřímně doufal, že si Potter uvědomí, že tykání se týkalo pouze soukromí. Mladík několikrát zamrkal, a pak nejistě odpověděl:
"Vypadáte…tak nějak… radostný."
Severus, který si v duchu oddechl ve formulaci věty, se zamračil v posledním slově. On nebyl radostný! Nebelvírovi nejspíš rychle došlo, že jeho použití slov nebylo právě šťastné, protože rychle dodal:
"No, nebo se to tak na chvíli zdálo," a rychle se pustil do jídla před sebou.
Severus se ani nemusel otáčet, aby viděl pobavený pohled, který jim určitě ředitel (a možná i Minerva) věnoval. Opravdu začínal pochybovat, že jít na snídani do Velké síně, byl dobrý nápad. Příště si takové pošetilé rozhodnutí lépe rozmyslí.
"Rozhodně si pořiďte lepší brýle, Pottere," doporučil mladíkovi před tím, než se sám pustil do jídla. Stačil si však dát do pusy jen několik soust, než zaregistroval, že se Potter zvedá a má se k odchodu.
"Kam si myslíte, že jdete?" zastavil ho rychle s otázkou. Rozhodně nemínil zbytek rána běhat po hradu a kdo-ví-kde jej nahánět.
"Zpět do věže?" reagoval nejistě Potter.
"A nepřipadá vám vhodnější nejdříve se se mnou domluvit na našem společném plánu?"
"My máme společný plán?
Severus se na Pottera zamračil. Copak se mu opravdu všechno muselo říct přímo?
"Ano, pane Pottere. Snad si vzpomínáte, o čem jsme spolu včera mluvili?"
"Aha, tohle," zamumlal Potter, přestože podle Severuse bylo pravděpodobnější, že jejich rozhovor stále nechápe, "Mám na vás tedy počkat?"
"To by bylo více než vhodné," poznamenal Mistr lektvarů a opravdu doufal, že Potter začne svůj mozek používat, co nejdříve.
Zbytek snídaně proběhl v příjemném tichu a Snape nakonec ani příliš nelitoval, že se do Velké Síně vydal. Když dojedl, klidně vstal a pokynul čekajícímu chlapci, aby ho následoval.
"Řekneš mi, jaký je ten plán?" zeptal se ho Potter, jakmile se oddělili od ostatních obyvatel hradu a Severus opět zapřemýšlel, jestli by svoje povolení k tykání neměl vzít zpátky.
"Začneme soubojem," odpověděl nakonec a rozhodl se, že řešení jemných detailů jejich vztahu si nechá na později.
"Jakože spolu my dva budeme bojovat?"
Severus notnou chvíli uvažoval, jestli přece jenom nemá utéct k Brumbálovi do kanceláře a prosit o slitování.
"Mluvím snad nějakou jinou řečí než ty, Pottere?"
"Ne?"
"A můžeš mi tedy říct, proč máš potřebu, každou moji větu zopakovat v nějaké jiné formě?"
Po jeho otázce mladík trochu zrudnul a rozpačitě se podrbal na hlavě.
"Jen chci mít jistotu, že správně chápu všechno, co říkáte."
"Dobře," odfrknul si Severus, "Napříště bych ocenil, kdyby ses o významu mých vět ujišťoval jen ve své hlavě."
Potter rychle pokyvoval, a pak se zeptal:
"Už máš vybrané místo pro souboj?"
"Zatím ne. Ty snad ano?"
V jeho otázce se Potter rozšklebil a rychle pokyvoval:
"Místnost Nejvyšší potřeby."
O této místnosti už Severus samozřejmě slyšel. Obzvláště, po té, co se rozneslo, že právě ona sloužila jako prostor pro tajný klub obrany proti černé magii. Ale protože jejích služeb nikdy nevyužil, byl pochopitelně poměrně zvědavý.
"Dobře, Pottere," řekl tedy, "veď mě."
A Potter se s úsměvem od ucha k uchu rozběhl po schodech nahoru.
------------------------------------------------------------
Komnata Nejvyšší potřeby překonala Severusova očekávání. Dveře, které se objevily, jakmile Potter několikrát prošel chodbou, vedly do místnosti dokonale vhodné pro souboj. Byla podlouhlá s vysokým stropem a velkými okny. Uprostřed byl roztažen modrý koberec obdélníkového tvaru, na kterém stříbrné linie vyznačovaly oblast souboje. Okolí koberce a všechny stěny místnosti byly vybavené jakýmisi matracemi. V pohledu na matrace Potter rozpačitě zamumlal:

"Zřejmě mám větší strach z modřin, než jsem si myslel."
Severus potlačil zafrknutí smíchu, které mladíkův komentář téměř vyvolal, a vydal se vybrat si svou stranu na souboj.
"Znáš pravidla souboje?" zeptal se cestou ke koberci.
"Neznám," přiznal Potter poctivě, a když se na něj Severus otočil, dodal: "Jediné lekce souboje, které jsem měl, byly ve druhém ročníku s Lockheartem."
To přece není možné, odporoval v duchu Severus. Neposlali by ho bojovat nevycvičeného.
"A co tě tedy členové řádu učili na všech těch tajných lekcí?"
Potter nějakou dobu mlčel a také se blížil ke koberci.
"Učili mě zabíjet," přišla pak klidná slova a zároveň s nimi jakoby se v místnosti ochladilo o několik stupňů.
Jediné, co Severuse napadalo, jako reakce na tuhle odpověď, bylo: "Aha.", a tak se raději rozhodl mlčet a jen pokyvoval. Tohle nebylo něco, co by čekal právě od Zlatého chlapce. Možná tak od Malfoye…
Albus Brumbál opravdu učil svého hrdinu zabíjet? Zdálo se to nějak neskutečné a Severus téměř cítil, jak mu hlavou běží zběsilé myšlenky. Ne, že by on sám měl nějaké iluze o lidech, kteří bojovali na tzv. "straně dobra", ale nebylo předpokládáno, že někdo jako slavný "Chlapec, který žil" ty iluze mít bude?
Ale když se tak díval na mladého muže před sebou, najednou nechápal, že to neviděl dřív. Harry Potter věděl, co to znamená zabít, tu znalost měl napsanou přímo v pohledu svých zelených očí. Severus si toho nikdy dříve nevšímal, vlastně si nikdy Pottera moc neprohlížel. Teď ho však opravdu zajímalo, co všechno během těch let přehlédnul.
"Tak budeme bojovat?" vytrhnul ho z myšlenek Potterův hlas.
"Ano. Jen žádná prokletí," určil rychle nejpodstatnější pravidlo a pokračoval, "Počítám do tří. Jedna, dvě, tři!"
Boj začal a Severus Snape rychle zjistil, že bylo zřejmě hodně věcí, které během posledních let přehlédnul. Z rozmazleného spratka se stal nelítostný bojovník.


 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 denice | 15. ledna 2011 v 20:13 | Reagovat

Tvoje povídka je zajímavá, těším se na pokračování.

2 Zulík | 16. ledna 2011 v 11:14 | Reagovat

Rozhodne pokračuj. :-D

3 GrayLady | 16. ledna 2011 v 15:29 | Reagovat

Děkuji za první komentáře :-) Během následujícího týdne snad něco přidám.

4 anneanne | 16. ledna 2011 v 23:44 | Reagovat

Záčíná to dobře,jen tak dál ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama